11.12.2009

Amor mě čím dál víc přesvědčuje o tom, že mi věří. Takovým důležitým zlomem byla tato středa.

Vzala jsem Amíka na lonž, aby trochu povzpomínal o čem to je. Když jsme vyšli ze dvora, spatřil u domku, který většinu roku není vidět, člověka v šedé bundě a nemohl si dát dohromady, že to, co se tam pohybuje, není žádný predátor, ale něco, co si ho nevšímá a komu je ukradený. Chvilku vedle mně poskakoval, dával mi najevo, že se bojí a chce jít pryč. Stejně tak jsem mu dala znát, že se nevím, čeho se bojí, ale pokud má strach, klidně se za mně může schovat. Chvilku popřemýšlel a pak si odfrknul: "Nelíbí se mi to, ale tak já ti teda věřím. Co budeme dělat?"

Při práci na lonži jsem nevěřila, že mi Amora nevyměnili. Nekopal po biči, nesnažil se mě sežrat. Dovolil mi zvednout na něj hlas a pokárat ho. Jednali jsme oba podle stanovených pravidel:

1) poslechneš, pochválím a schovám bič (já Amorovi)
2) i biči můžeš věřit: budu se tě dotýkat, ale nebude tě to bolet (já Amorovi)
3) když ti dám najevo, že se mi to nelíbí a bude to oprávněné, přestaneš (Amor mně)
4) když ti dám najevo, že mě to nebaví, nebudeme to opakovat dlouho (Amor mně)

A ono to šlo! Nebylo to naprosto hladce, ukecat ho, aby naklusal, mě stálo právě to zvýšení hlasu. Ale nekopal, nevzpěčoval se! Sláva!

Další pěknou středeční chvilku mi připravil večer v boxe. Věnovali jsme se s Bárou a Kubou Kayi a jejímu špatně postavenému kopýtku a Amígo se dožadoval pozornosti tak nevhodně, až se Kuba otočil a jednu mu plesknul. Skočili oba do sebe - Amor dobře ví, že v těchhle situacích má váhově navrch a nenechá se. V okamžiku, kdy jsem Amora okřikla, přestal. Na Kubu se ale nepřestával šklíbat a snažil se ho štípnout. Měla jsem ruce v kapsách, abych mu taky jednu nepleskla, protože by si to zasloužil - jen jsem se postavila před něj a jedním oslovením a jedním pohledem jsem ho vyloučila ze stáda. Sklidil se do rohu a jedním okem na mně provinile koukal, druhým loupal po Kubovi, ale štípnout už se neodvážil.

Nevím, jak jsem to udělala. Možná to byla náhoda, ale i kdyby mě poslechl intuitivně, beru to jako své plus: respektuje mně a tedy mi i věří.