25.11.2009

25.11.2009

Pokrok je vidět. Oba se snažíme. V listopadu došlo mezi námi k rozhovoru (více v listopadovém deníčku práce - sekce "Co vyvádím") a musím zaklepat, jde nám to spolu dobře. Důvěry, která mezi nás pomalu vstupuje, si všímá i okolí.

Šklebení Amík omezil na minimum. V boxe to asi nikdy nezmizí, zvykli jsme si na to všichni. Koneckonců, mně kdyby se někdo zdržoval dlouho v posteli, která je jen moje, taky bych se šklebila. Zvládáme vyčistit kopýtka bez vyhrožování z obou zúčastněných stran ("hodná noha"), zvládáme klidné stání bez šaškování a otáčení se kolem dokola a vyvádění pitomin a naschválů.

Práce na lonži pro Amora přestává být za trest, lonžovací bič už si nebere tak osobně. Bez lonžíry to nejde, potřebuji jej jako pomůcku toho, aby pochopil, co po něm chci - leč užívám ho minimálně a nikdy ne jako trest nebo výhrůžku. Vyplatila se u něj pamlsková metoda - ochotněji nakulsává, nacválává. Začíná reagovat jen na hlasové povely - dokonce i zastaví.

S pokrokem na lonži přichází pokrok i pod sedlem. Je uvyklý na hlasové pobídky - zastavení (zejména podpořené mlskem) najednou jde. Už pomalu i zkouší sám jít na udidlo, zatím ale stále pociťuji jeho obavy z toho, že by se mu to mohlo nevyplatit. Má tak vytřískanou a tvrdou hubu, až je mi ho ve chvílích, kdy se rozhoduje, zda udidlo vezme nebo ne, líto. Už jednou ale jeho rozhodnutí bylo korunováno pochvalou. Udidlo přežvýkl, hlavu správně položil do kolmice, rozložil váhu na všechny čtyři a šel. V tu chvíli nikdo na kolbáku ani nedýchal, když viděli, co udělal. Cítila jsem pod sebou soustředěného, sebraného, sebevědomého koně. Akce nohou byla v tu chvíli nepopsatelně krásná (cituji přihlížející). Zastavila jsem ho (stál prý naprosto perfektně), strašně moc pochválila, uvolnila hlavu, vykrokovala a šel z půlky tréninku domů. V životě jsem do výběhu nevedla koně, ze kterého by čišela hrdost, že něco dokázal - až tehdy.

Učíme se jeden od druhého, začínáme pro sebe být partnery. Držte nám palce, aby se to povedlo :-)